Masáže Chotěbor

V historii lidstva patří masáže k nejstarším léčebným prostředkům – byly používány zřejmě již v pravěku. Bolesti poraněných míst lze mírnit nebo i odstranit třením či hnětením, což jsou zcela základní masérské hmaty. Od nejstarších dob byly masáže využívány rovněž k odstraňování únavy a k celkovému osvěžení. Původ slova „masáže“ je pravděpodobně odvozen od řeckého slova "massó", což znamená mačkati, hnísti. Slovní kmen ovšem nacházíme i v jiných jazycích např. ve francouzském masser, hebrejském mašeš, v arabském mas, v latinském massa a v sanskrtu makch, význam zůstává podobný – tříti, mazati.

První písemné zmínky pochází ze starověkého Egypta. Masáž, jako léčebný prostředek byla zaznamenána v Ebersově papyrusu z roku 5000 let před n. l. Největším průkopníkem těchto technik byla Čína - již v Konfuciových knihách (551-476 př.n.l.) byla popsána metodika tepání hrudníku ve spojení s dechovou gymnastikou. V 6. století n.l. vznikla v Číně první lékařská vysoká škola lna světě, kde masáž byla dokonce jedním z předmětů. Jako součást osobní hygieny byla masáž zahrnuta i v Indii a Japonsku. Za zakladatele nesmíme opomenout ani Babyloňany či Asyřany, kteří využívali těchto technik hlavně při vojenských taženích.

První zemí, kde byla masáž zahrnuta do tělesné výchovy a sportu bylo pochopitelně Řecko. Masáž zde byla velmi hojně používána před sportovními zápasy, což naznačuje jakýsi prvotní druh masáže přípravné, nebo masáže před sportovním výkonem, tzv. pohotovostní. Tato civilizace již znala vliv těchto technik na krevní oběh, nespavost, hojení následků poranění a dalších potíží. K zesílení účinku masáží byli používány již tehdy i masážní oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřic z mnoha druhů dřev, kořenů a ovocných plodů. Od Řeků převzali toto umění Římané.

Zasloužil se o to řecký lékař Asklepiades, který se přestěhoval do Říma a začal zde masáž doporučovat jako jeden ze základních zdravotních prostředků. Rozdělil masáž na suchou a s tukem (olejem), dále pak podle druhu trvání na krátkodobou a dlouhodobou. Zavedl také zcela nový hmat – chvění. Největší slávy se dostalo římskému lékaři Claudiovi Galenovi. Významný lékař  školy gladiátorů zařadil cílevědomě masáž jako součást tréninkové přípravy zápasníků. Tento průkopník sportovní masáže rozeznával masáž přípravnou (frictio), která obsahovala tření a hnětení. Dbal také na intenzitu hmatů – ze začátku lehké, později se přidávalo na síle. Po zápasech následovala masáž k odstranění únavy (tzv. apoterapeutická). Tento „praotec“ sportovní masáže také učil, že vhodnou kombinací masáže a tréninku lze dobře zesílit svalstvo, zvýšit výkonnost a oddálit svalovou únavu.

Římané si velice oblíbili péči o tělo a vše co sní souviselo. Asi 100 let př.n.l. založil lékař Asklepiades lázně s podlahovým a stěnovým vytápěním, které nazýval thermy. V nich se vyskytovaly vedle obrazárny, čítárny a jakési tělocvičny i místnost pro masáž a natírání olejem. Vyšší vrstvy se nechávali masírovat druhými, chudí zde prováděli automasáž. Také slavný Gaius Julius Caesar, který trpěl epilespií a migrénou, se nechával masírovat svým otrokem. Vzájemnou masáž u vojska prosadil císař Hadrián při dlouhých vojenských taženích. Zaměstnal tím vojáky v době odpočinku a zlepšil jejich kondici pro dlouhé pochody.

Středověk znamenal úpadek ve všech směrech přírodního vědění, lékařství i kultury těla. S nedostatečnou hygienou vznikaly rozsáhlé infekce a nemoci, které znemožnili funkci lázní a s ní spojenou masáží. Pouze u Arabů tato tradice přetrvala a jejich úroveň lázeňství si zachovala vysoký standard. Nejvýznamnější představitel této doby byl lékař a filozof Avicenna, který podporoval hygienu, tělesná cvičení a masáž. Ve svém Kanónu lékařství praví, že cílem masáže
je odplavení odpadních látek ze svalů, které způsobují bolest. Dnes víme, že se jedná o kyselinu uhličitou a především mléčnou, vzniklou intenzivní svalovou prací.

Od Arabů se masáž dostává k Turkům, Peršanům a na Kavkaz. Arabský typ masáže se liší od ostatních v nezvyklých hmatech při masážích zad – masáž chodidly. To zase Slované, na rozdíl od ostatních národů, využívali při masážích tepání březovými či dubovými metličkami, jejichž účinek se v parních lázních a horkovzdušných saunách využívá dodnes.

K znovuzrození lékařství, tělesné výchovy a tedy i masáže docházelo v Evropě až v 16.století. Renesanční lékaři se vracely k antickým dílům a naslouchali také arabským učencům. Opětovné zavedení masáže se objevilo v knihách Symforia Chambie o tělesném pohybu, klidu a masáži. Také válečný chirurg Ambrosius Paré doporučoval masáž jako léčbu kloubních onemocnění,  jako kdysi Hyppokrates. Neapolský profesor Giovanni Alfonzo Boreli (1608-1679) se ve své knize De motu animalium (Pohyb živočichů) zabýval fyziologií svalů, jejich inervací a podstatou vzniku svalové bolesti. Snažil se o využití masáží k odstranění takto vzniklé bolesti. Všechny tyto poznatky o masáži a léčebné gymnastice shromáždil  Hieronym Mercurialis a v roce 1569 vydal ve Veroně dílo De arte Gymnastica, ve kterém jsou popsány tři druhy roztírání a nechybí zde také četné kresby. I přes znovuzrození lékařských věd a tělesné výchovy se v tomto období nedostalo masáži takovému ohlasu jako tomu bylo ve starověkém Řecku a později Římě. Vyskytovalo se pouze v okruzích jejich vyznavačů a spadalo stále více k vědám lékařským než k tělovýchovným.

Zásadním mezníkem se ovšem stal v 19. století příchod tělevýchovného lékařství, jehož průkopníkem byl ve Švédsku Peer Henrik Ling (1776-1839), který se na cestách po Orientu setkal se starobylou masážní metodou - mladá dívka šlapala po zádech masírovaného. P. H. Ling si na sobě samém všiml zlepšení zdravotního stavu a začal se masážím věnovat. Vyškolil maséra, který používal techniku rukou a předehřátí suchým teplem. Po návratu do vlasti se vytvořil masážní školu a následně Ústřední ústav pro gymnastiku, kde se vedle masáží vyučovala i gymnastická cvičení, která vycházela ze studií fyziologie pohybového aparátu a měla zdravotné-léčebný charakter. Tyto praktiky se staly vzorem pro celou Evropu a u nás je převzala rovněž Tyršova sokolská soustava, i když samotné masáže nevyužívala. Holandský lékař J. G. Mezger býval přehlížený, ale dnes je považován za „otce“ základních masérských pojmů. K rozvoji sportovní masáže došlo počátkem 20. století, ale k jejich většímu rozšíření bránily hospodářské podmínky – masáže byly dostupné pouze majetným jednotlivcům a bohatým sportovním klubům. Avšak dnes je situace zcela jiná a masáže si může dovolit každý, kdo potřebuje.

V roce 1906 vyšlo v Čechách první pojednání o masážích a to z pera věhlasného ortopeda Vítězslava Chlumského (1867-1943). Ve třicátých letech zavedl v tehdejším Českoslovenku masáže podle Zabludowského školy profesor balneologie Edvard Cmunt a začal pro ni používat název klasická masáž. Z ní se následně vykristalizovaly další druhy masáží, které se od sebe lišily různými technikami provádění. Masáže jako živnost byly u nás povoleny v roce 1934.

O poznání mízního systému se zasloužil anglický chirurg J. B. Konmoth (1952), později byla v Essenu založena i první škola manuální lymfodrenáže. V sedmdesátých letech 20. století se v Čechách problematikou mízního systému a lymfodrenážemi začal zabývat MUDr. Miroslav Bechyně, díky němuž se v roce 1992 uskutečnil první kurz manuální lymfodrenáže. Postupně v této technice vyškolil dlouhou řadu lékařů, zdravotních sester, fyzioterapeutů i masérů. Dnes jsou manuální i přístrojové lymfodrenáže využívány nejen ve zdravotnictví, ale pochopitelně i pro kosmetické, reahabilitační a regenerační účely.